Dlouhá léta jsme žili v systému, v němž byl občan před vrchností v nerovnoprávném postavení a vrchnost s ním podle toho zacházela. Když jste se dožadovali od úřadů nějakých informací, obvykle jste se dozvěděli, že vám do toho nic není, že žádné takové informace se nezveřejňují, jsou jen pro potřeby úřadu, případně tajné a vůbec, co si to vlastně dovolujete. Během doby, kterou jsem v devadesátých letech minulého století strávil jako diplomat ve Spojených státech, jsem si ale začal čím dál víc uvědomovat, že ten, kdo si příliš dovoluje, není občan ale právě úřad. Právo na informace, které je v USA od roku 1967 zakotveno v zákoně “Freedom of Information Act”, vychází z nepopiratelné skutečnosti, že státní úřady získávají, přechovávají a využívají informace pouze díky mandátu a za peníze občanů jako daňových poplatníků. Skutečnými vlastníky informací jsou tedy občané a mají proto právo je znát. Toto právo může být omezeno pouze z jiných zákonných důvodů, jako je např. ochrana utajovaných skutečností či ochrana citlivých osobních údajů. Prosté jak facka.

Když jsem se na podzim roku 1996 ucházel ve volebním obvodu č. 21 o křeslo v Senátu, učinil jsem z myšlenky uzákonit právo na svobodný přístup k informacím v českém právním systému jednu z hlavních priorit mého volebního programu. Po zvolení do Senátu jsem začal tento plán realizovat. Bylo mi jasné, že aby měl vzhledem k očekávanému odporu státních úřadů naději na úspěch, bude pro něj třeba získat rozhodující počet zákonodárců v obou komorách Parlamentu. Spolu s tehdejším poslancem Sněmovny a mým pozdějším senátním asistentem Oldřichem Kužílkem a za podpory dalších poslanců a senátorů jsme předložili totožné návrhy Zákona o svobodném přístupu k informacím ve Sněmovně jako poslanecký návrh zákona a v Senátu jako návrh senátního návrhu zákona (zní to trochu krkolomně, já vím). Zatímco projednání poslaneckého návrhu zákona nebylo možné dokončit vzhledem k předčasnému ukončení volebního období Poslanecké sněmovny v roce 1998, senátní návrh prošel trnitou a často bouřlivou cestou výbory a plény obou sněmoven do vítězného konce a byl zveřejněn ve Sbírce zákonů jako zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, tzv. “sto šestka” (někteří úředníci a vládní činitelé vyslovují tato dvě slova dodnes s odporem). Od té doby tvoří tento zákon navzdory několika novelizacím, poněkud mírnícím jeho razanci, jeden z nejdůležitějších systémových nástrojů v boji za otevřenost a průhlednost státní správy, proti svévoli, korupci a zneužívání úřední moci v českém právním systému.

Česká republika byla jednou z prvních evropských zemí, která tuto dnes již všeobecně akceptovanou právní normu zavedla. Požadujeme-li dnes od státního úřadu nějakou informaci a setkáme-li se s otázkou, proč ji chceme, odpovíme: “Protože na to máme právo.”